Ahoj,
prosímtě, můj devatenáctiletý mladší brácha si chce koupit sportovní auto. Aktuálně má dvojkového Focuse 1.8 TDCI a jeho představa o sportovním autě je, že má vypadat "hustě" a mít výkon. Zatím se díval po Audi TT druhé generace, jedničkovém BMW a teď mi poslal Corsu OPC Nürburgring (která mezitím z nabídky zmizela, ale našel jsem jinou podobnou). A protože já o autech vlastně zas tak moc nevím, tak jsem mu odpověděl, že se zeptám – nechci mu všechny výběry jen hejtit a zajímal by mě názor někoho neutrálního.
David
Problém se sportovními auty je, že vlastně nikdo neví, co to sportovní auto vlastně je. Dokonce ještě hůř, každý si myslí, že přesně ví, co to je. A každý si myslí něco jiného. Takže se potom naše představy o sportovních autech moc nepotkávají.
Pro někoho je sporťák auto, které je placaté, hustě vypadá a umí jezdit rychle. Jiní zase jako klíčovou vlastnost sportovního auta vidí to, že musí být lehké, skvěle ovladatelné a zprostředkovat vám zážitek z rychlosti a možnost se posouvat v tom, jak jí dosáhnout. Někdo jiný zase coby sportovní auto neuznává nic, co nemá aspoň šestiválec a pohon zadních kol.
Někdo jiný zase coby sportovní auto neuznává nic, co nemá aspoň šestiválec a pohon zadních kol.
Zrovna na tomhle dotazu je to přitom krásně vidět, protože zahrnuje tři auta, z nichž každé si dělá nárok být "sportovní" a každé k tomu přistupuje úplně jinak. Vlastně si říkám, že lepší příklady bych si nemohl vymyslet, ani kdybych se o to snažil (a ten dotaz jsem si nevymyslel, fakt nekecám!).
První tu máme "tétéčko". Už na první pohled naprosto typický sporťák, u kterého nikdo nemá pochyby o tom, že to sporťák skutečně je. Tedy minimálně z běžné populace. V očích petrolheadů je to spíš takový nafintěný Golf, který, přinejmenším v základních verzích, moc sportovnosti nepobral. Ale vypadá hustě a má výkon.
Potom tu je jedničkové BMW, které v očích většinové populace už tolik jako sporťák nevypadá, přinejmenším pokud půjde o hatchback (a kupé se pohybuje v poněkud jiných cenových relacích). Jenomže je to skvěle vyvážená zadokolka, která má, alespoň v silnějších verzích, řadový šestiválec. Což je přece záruka zábavy.
A nakonec tu je Corsa OPC Nürburgring Edition. Vypadá jako když devatenáctiletý kluk zdědil auto po babičce a pokusil se z něj udělat závoďák. Ve skutečnosti se ale závoďák z nudného hatchbacku pokusili udělat inženýři Opelu a použili k tomu spoustu zajímavých věcí, jako třeba turbo šestnáctistovku o 211 koních, samosvor na přední nápravě nebo závodně se tvářící skořepinové sedačky od Recara.
Co z téhle trojice bych poradil devatenáctiletému klukovi, který chce přejít z naftového Focusu na svůj první sporťák? Nic. A všechno. Nebo úplně něco jiného. Jenomže já poradit nemůžu.
Nemůžu poradit dřív, než si sám tazatel ujasní, co vlastně od příštího auta chce. Každé z těchto tří – i celé kategorie, jejichž jsou představiteli – nabízí něco jiného a něco jiného si za to bere. To je totiž další problém se sportovními auty. Spousta lidí na nich vidí to, že jsou cool a placatá a rychlá a poutáte v nich pozornost, ale o trochu méně přemýšlejí nad tím, že také můžou být nepohodlná, může být náročné je řídit, můžou být únavná, drahá na provoz a nebo v nich taky můžete vypadat jako pitomec.
Samozřejmě se to dá vyřešit výběrem auta, které umí všechno – vypadat cool, jezdit sportovně i být použitelné na každý den. Třeba Porsche 911 GT3 Touring. Jenomže většinou nemáme po ruce šest milionů na to, abychom si mohli vybrat auto, které je dobré ve všem. Takže si musíme určit priority.
V tomhle případě to vypadá, že ideální volbou by mohlo být Audi TT nebo něco v podobném stylu – třeba Volkswagen Scirocco nebo Renault Laguna Coupe. Nebo klidně něco ještě méně sportovního jako Audi A5, Mercedes třídy C kupé. Rychlá budou všechna tahle auta víc než dost, ale zároveň budou mnohem použitelnější jako primární dopravní prostředek. Ideální řešení pro někoho, kdo chce mít cool auto a ne primárně nástroj na rozvíjení svých řidičských dovedností.
Potom tu máme spoustu relativně rozumných alternativ, pokud je skutečná sportovní jízda o něco výše na seznamu priorit. Třeba právě to jedničkové BMW, kterému koncepce s podélně uloženým šestiválcem a pohonem zadku dává skvělé vyvážení a umí být zatraceně rychlé. A přitom je pořád naprosto použitelné jako normální auto a nebude vás nejspíš v každodenním životě ničím štvát, tedy mimo drobností jako je málo místa uvnitř a malý kufr ve srovnání třeba s ekvivalentním Audi A3. Dobré řešení, pokud je pro vás řízení důležité, ale nechcete mu přinášet moc velké oběti.
Sem bychom kromě onoho BMW bychom mohli zařadit třeba velkou část běžných hot hatchů jako je Golf GTI nebo R, Focusy ST a RS, nebo třeba geniální a často nedoceněné Suzuki Swift Sport, které dokáže být úžasně zábavné, i když vlastně není moc rychlé. Což je pro začínajícího řidiče takřka ideál. Podobným kompromisem je i většina moderních ostrých Mini, kde sice musíte (s výjimkou Clubmanu) obětovat použitelnost zadních sedaček a kufru, ale jinak máte auto, které není v každodenním životě nijak otravné. Tedy pokud si nepořídíte jako druhou generaci nového Mini (R56) v provedení John Cooper Works, která byla sice jakožto nejdražší roztomilý miník populární mezi stylovými ženami a dívkami, ale reálně je to hardcore sporťák.
Čímž se dostáváme do kategorie aut, která sice ještě můžete používat jako běžný dopravní prostředek, ale bude to vyžadovat nemalé oběti. Což je třeba na začátku zmíněná Corsa OPC Nürburgring Edition. Na první pohled to může z dané trojice působit přesně naopak – Audi TT i jedničkové BMW už sportovně vypadají, zatímco Corsa je prostě obyčejný hatchback, na který někdo nalepil sportovní věci. Jenomže zdání klame a karoserie není vždycky ten rozhodující faktor. OPC Nürburgring, tedy ostřejší verze už tak ostré Corsy OPC, je i pro mnohého petrolheada kus za hranicí toho, s čím se dá v každodenním provozu pohodlně žít. Ostatně Vavris, můj bývalý kolega z Autíčkáře, svoji OPC Nürburgring přesně kvůli tomu prodával.
Jak může být baculatý německý hatchback, jehož civilní verzí možná jezdila vaše babička do Lidlu, víc hardcore sportovní auto než "tétéčko"? V případě OPC Nürburgring za to může několik úprav proti sérii. V první řadě je to samozřejmě tvrdý a agresivní podvozek, spojený se samosvorným diferenciálem vpředu, kvůli kterému vás tahle Corsa bude svými 211 koňskými silami dost tahat za volant. V druhé řadě to jsou sportovní sedačky Recaro s výrazným bočním vedením. Ty jsou samozřejmě skvělé, ale jen do chvíle, kdy potřebujete objet tři různá místa a na každém z nich vystoupit a zase nastoupit.
Podobných aut je přitom mezi hot hatchi překvapivě hodně. Typicky třeba nejostřejší verze rychlých Renaultů jako Clio nebo Mégane RS nebo některé generace Civiku Type R. Auta, která na první pohled vypadají normálně, jen "otuněně" (což je mimochodem dělá v očích většinové populace dosti uncool), ale jsou ve výsledku tak extrémní, že jejich použití v každodenním provozu vyžaduje skutečně celého petrolheada.
Při psaní předchozích odstavců jsem se také zamýšlel nad tím, do které kategorie "kompromisnosti" zařadit roadstery jako je Mazda MX-5 alias Miata, Nissan 3507 nebo 370Z, BMW Z4 a podobně – a většina z nich by asi patřila spíše do druhé kategorie, tedy lehký kompromis v mezích snesitelnosti. Ve výsledku to ale záleží na požadavcích na praktičnost. S takovou Miatou poslední generace ND ve verzi s pevnou skládací střechou můžete žít úplně pohodlně celý rok a nebude nijak dramaticky otravná. Jen nesmíte potřebovat vozit víc než jednoho člověka a s kufrem to taky není slavné. I když i překvapit dokáže, jak ukazuje momentka z mého pár let starého testu roadsteru ND:
A pointa, nebo rada, která z toho celého plyne? Než si začnete vybírat sportovní auto, dobře si rozmyslete, jakou sportovnost od něj chcete. Jsou auta, která sportovně vypadají a jsou třeba i rychlá, ale přitom jsou příjemná a pohodlná pro každodenní použití. Jenomže s těmi je většinou řidičsky trochu nuda. Jsou auta, která jsou řidičsky naprosto úžasná a intenzivní, ale moc s nimi nechcete žít každý den a navíc moc sportovně nevypadají. Třeba takové Clio RS druhé a třetí generace nebo ona Corsa OPC. Nebo si můžete koupit ryzí sporťák, který sportovně i vypadá, ale musíte zase obětovat veškerou praktičnost. Nebo najít nejrůznější kombinace těchto schopností, které už ale na trhu ojetin obvykle poněkud "lezou do peněz".
Slovy klasika, konkrétně Roberta Heinleina, neexistuje nic jako oběd zadarmo. A zvlášť to platí na trhu ojetin, jehož účastníci dokáží docela dobře ocenit zajímavá auta. Proto dvacet let staré Porsche 911 Carrera 2 generace 997, které je skoro dokonalým ideálem kombinace použitelnosti, cool vzhledu a skvělých jízdních vlastností, pořád stojí dost přes milion – a proto se první generace BMW 130i nebo 135i v karoserii kupé prodávají i dost přes půl milionu.
Chcete na závěr tajný tip? Peugeot RCZ-R vypadá možná ještě víc cool než Audi TT a skrývá přitom techniku překvapivě povedeného Peugeotu 308 GTI, aniž by přebíral jeho prapodivný kokpit s pidivolantem. Už u obyčejného RCZ jsem byl před necelými 15 lety překvapen, jak skvěle jezdí, RCZ-R mě v mnoha ohledech nadchlo. A nemusí přitom být ani drahé. Problém? Je to Peugeot, navíc poháněný extrémně oturbenou verzí nepříliš spolehlivé šestnáctistovky THP, vyvinuté ve spolupráci s BMW (které s ní mělo v Mini také problémy). Ale tak už to u výběru sporťáků bývá. Samé kompromisy.
