Nejzábavnější auto do 50 000 kč (v okamžik psaní na prodej). Kromě ceny nejsou zadna další kriteria. Dejme tomu, že máte 50 000 a chcete si udělat radost koupi auta. Přeji hezké večery na inzertních webech.
Jan Vajner
"Chci zábavné auto, ale mám na to asi tak jednu výplatu".
To přece zní absurdně. Starosti o to, jestli je s autem zábava, se týkají bohatců v jejich placatých sportovních autech, ne běžného pracujícího člověka. Ten přece za svůj těžce vydělaný peníz hledá skromný a praktický vůz. Auto, které bude mít co nejnižší spotřebu a nejlevnější servis. Něco praktického, aby to bylo užitečné. A aspoň trochu bezpečného, protože o to jde především.
A nebo taky ne.
Třeba už jedno auto, kterým jezdíte do práce a na nákupy, máte. Nebo bydlíte někde, kde žádné nepotřebujete. A možná vám je prostě dvacet a vaše tolerance vůči nepohodlí, nebezpečí a nepraktičnosti je úplně jinde než u nás, nudných otců od rodin. Každopádně je spousta situací, ve kterých dává smysl jít svých 50 tisíc korun utratit s tím, že cílem má být primárně radost za volantem.
Ale to jsem trochu odbočil. Vraťme se k tomu, jaké byste si v takové situaci měli vybrat auto.
Typickou první odpovědí bude, že pokud vám jde o zábavu, potřebujete co nejlehčí sporťák s pohonem zadních kol, manuálem a samozřejmě co největším výkonem. Když ale máte 50 tisíc, většina z toho neplatí. Potřebujete skutečně manuální převodovku, a hodí se spíše více výkonu než méně výkonu, ale ve skutečnosti to vlastně není nijak moc důležité. Co naopak určitě nechcete je sporťák a také to není zadokolka. Proč?
Protože to chce každý.
Když si můžete dovolit utratit za auto jednu slušnější výplatu, nemůžete lovit mezi auty, která chtějí všichni. Protože mezi nimi se najde dost lidí, kteří jsou za ně ochotní dát mnohem víc peněz než vy. Chcete zadokolku? Auto se vám právě podstatně zdražilo samotným faktem, že je to zadokolka a tedy použitelný nástroj na drifty. Zapomeňte na to, že by mělo ještě skvělý podvozek nebo bylo ve vynikajícím stavu – to už je kombinace moc pozitiv. Stejně tak cokoliv, co vypadá jako sporťák, bude pro spoustu lidí dostatečně zajímavé, i když to jízdními vlastnostmi stojí za starou belu.
Vy hledáte auto, které jenom dobře jezdí, ale jinak ho nikdo moc nechce.
Jinými slovy sháníte auto, za které nikdo nezaplatí víc peněz kvůli tomu, že by bylo hezké a vypadalo dravě. Ani takové, ke kterému lidi přiláká jeho praktičnost nebo spolehlivost. Rozhodně pak ne takové, které by za 50 tisíc mohlo být bezpečným rodinným kočárem. Chcete něco, co je malé, lehké a levné, ideálně něco, co vypadá tak, že se v tom velká část petrolheadů bude trochu stydět jezdit, a co je v praxi co nejvíc nepoužitelné. Pak totiž položky "design" a "praktičnost" nebudou v cenotvorbě dotyčného vehiklu znamenat příplatek, ale naopak slevu.
Do jakého auta byste nikdy neřekli, že opravdu dobře jezdí?
Většina motoristických nadšenců už si dávno zvykla na to, že hot hatche patří mezi nejzábavnější auta na trhu – a zároveň bývají vcelku použitelné coby každodenní auta. Navíc jejich design většinou nikoho moc nenadchne, ale rozhodně ani neurazí. Jsou prostě neutrální, taková obyčejná malá auta, která jen jako bonus dobře jezdí. Zástupcem takového auta je v našem případě třeba Peugeot 106 Sport nebo jeho koncernový bráška Citroën Saxo VTS. A obě auta jsou také vynikající volbou, pokud potřebujete zábavné auto za málo peněz. Jenomže to jsme stále v úrovni, kde je design a praktičnost "nulovou položkou".
Co takhle auto, u kterého je design skutečně záporem?
Aniž bych chtěl sklouzávat k předsudkům, většina petrolheadů jsou muži. A i těch pár žen mezi námi má obvykle spíše "maskulinní" vkus – málokdo chce být viděn v autě, které je inherentně vnímáno jako "holčičkovské". Výjimkou je samozřejmě Mazda MX-5 alias Miata, jejíž majitelé si z roztomilosti svých vozů sami dělají legraci a básní o jednorožcích a duhách. Jenomže Miata je stejně mimo rozpočet. A v jádru je to pořád klasický roadster s perfektními proporcemi, auto, které je vlastně úplně "správně". My chceme auto, které vypadá, že se snaží, ale moc mu to nejde.
Chceme rozkošné pseudosportovní rádobykupátko.
Odpovědí totiž tentokrát není Miata. Odpovědí je Ford Puma. Naštěstí pro nás bývá Puma často spláchnuta do jedné kategorie s designově podobným, ale jízdně nesrovnatelným Opelem Tigra. Obě auta vypadají, že se někdo pokoušel udělat hustě sportovní kupátko z malé nákupní tašky a úplně se mu to nepovedlo. Když jste fanoušci Fordu a hodně zamhouříte obě oči, možná v Pumě uvidíte náznaky tvarů původního Capri – jenomže zpotvořené do devadesátkových oblin a naroubované na rozvor Fiesty. To auto vypadá, že se strašně snaží být něčím, čím není. Což je ve světě designu mnohem větší hřích než být rozkošným roztomilým autíčkem.
Nás ale zajímá technika. Protože tu díky designu dostaneme levněji.
Zadání, že se staví roztomilé pseudokupátko, které nemusí být nijak sportovní, se naštěstí nedostalo k inženýrům u Fordu. Ti tak udělali to, co v té době dělali vždycky – navrhli špičkový podvozek a nechali ho odladit ty nejlepší odborníky na okreskové ježdění. Stejná DNA, která udělala z prvního Focusu a "hranatého" Mondea nejlepší auta ve své třídě, hraje hlavní roli i tady. V tomto případě ale udělali ještě jednu věc, která ani u nich nebyla obvyklá. Vlastně jí udělali jen jednou jejich američtí kolegové s modelem Taurus SHO. Zavolali totiž do Yamahy, jestli by jim jejich motoráři nemohli postavit do onoho prapodivného pseudokupé nějaký pořádný motor. A oni ho postavili. Vrcholem nabídky pro Pumu se tak stala čtyřválcová sedmnáctistovka s proměnným časováním ventilů a výkonem 125 koní v 6 300 otáčkách.
A točí skoro sedm tisíc.
Puma je i se šestnáctistovkou dost obratné a hravé autíčko, takový juniorský hot hatch, který šel na maškarní za kupátko. Ale se sedmnáctkou od Yamahy se k tomu přidává naléhavý, bezprostřední, točivý motor, za který by se nemusela stydět ani Honda. Ale zatímco třeba takové Pumě koncepcí dosti podobné CRX je legenda a platí se za něj penězi, Puma je díky svému snažilkovskému vzhledu opomíjená a dostanete jí za příslovečnou nedokouřenou krabičku Startek a půl basy Braníku.
Z těch padesáti vám totiž ještě zbude na servis.
Fakt. I když vynecháme čtrnáctky, šestnáctky a auto bez katalyzátoru upravené na amatérské závody, najdeme na českém trhu dvě Pumy – jednu za sedmatřicet a druhou za čtyřicet tisíc korun. Inzerát na tu levnější slibuje absenci koroze, což je u Pumy poměrně pozoruhodné tvrzení, jehož pravdivost bych si ověřoval opravdu důkladně. Mě osobně by znejistěla i zmínka o sportovním podvozku, což bývá často skvělý způsob, jak zabít usilovnou práci podvozkových inženýrů. Vůči doplňkům Wolf jsem vcelku indiferentní – Puma s nimi vypadá maličko drsněji, ale úplně nevím, jestli to něčemu pomůže. Naopak bych se asi hodně rychle zbavil velkých kol, která budou mít nevyhnutelně tragické následky pro kvalitu jízdy. Ale to jsou všechno snadno změnitelné věci.
A jako bonus tu máte volitelná sportovní Recara.
Druhé auto je o něco dražší a jeho majitel přiznává drobnou korozi (těžko říct, jestli je Puma zrezlejší nebo prodávající upřímnější) a mluví o spoustě hotového servisu. Obě by ale mohly být slušným základem na opravdu, opravdu skvělou zábavu na klikatých okreskách – zvláště v pomalých, technických pasážích je Puma naprosto geniální nástroj. Ke skvělému motoru se přidává podvozek, který se nechá plynem korigovat mezi nedotáčivostí a hravou přetáčivostí, precizní řízení, skvělé sedačky.
Určitě existuje i spousta dalších zábavných aut za málo peněz.
Ale nedokážu si představit žádné, které by překonalo Pumu poměrem zábava/cena a přitom bylo zároveň i vcelku servisovatelné a nakonec i přijatelně praktické. Pořád to není opravdové kupé, ale spíše hatchback, který se sklopenými zadními sedadly pojme víc, než byste čekali.
A jaké je nejlepší levné zábavné auto podle vás?
