První vůz pro osmnáctiletou puberťačku?
Jelikož sám ještě žádnou takovou dceru nemáš, věz, že auto pro puberťačku musí být dostatečně cool, aby do něj vůbec byla ochotná nasednout. V rozpočtu běžného pracujícího otce.
Jan Bartoň
Osmnáctiletou dceru opravdu nemám. Ale před osmnácti lety jsem začal psát rubriku Ptejte se Vojty. Což znamená, že jsem dost starý na to, abych vůbec netušil, co je pro dnešní puberťačky cool. A říkají vůbec ještě, že je něco cool?
No, nevadí. I tak to zkusím.
Vlastně ani nevím, jaký je rozpočet běžného pracujícího otce puberťačky. Ale budeme se držet při zemi, výchova dcer je drahá – takže řekněme obligátních 100 tisíc, plus mínus padesát pro o něco méně a více zámožné (nebo obětavé) pracující otce.
Nejdřív si ujasněme tu část, které rozumím i jako otec ročního syna. Chtěl bych, jeho první auto bylo především bezpečné a sekundárně spolehlivé. To druhé platí dvojnásob v případě dcery, neb představa, že vaše dcera uprostřed noci s rozbitým autem musí spoléhat na pomoc cizích lidí nebude úplně příjemná. A protože předpokládám, že osmnáctileté dítě bude ještě nějakou dobu chudým studentem, mělo by mít nízké provozní náklady.
To všechno jsou věci poměrně očividné, ale stojí za to je zopakovat, protože jsou v přímém protikladu s požadavkem primárním, totiž aby auto bylo cool. Mám totiž tušení, že i dnešním puberťačkám bude stále připadat cool starý roadster jako Mazda MX-5 nebo BMW Z3, či nějaký stylový offroad jako postarší Jeep Wrangler.
Tahle auta navíc mají ještě jednu vlastnost, která je sice obecně pozitivní, ale v tomto případě bych se jí vyhnul. Lákají řidiče zkoumat své limity, ať už v rychlé jízdě na silnici nebo při offroadových pokusech. Možná je zrovna vaše dcera budoucí Michelle Mouton, ale v tom případě stejně víte přesně, co jí koupit a nemusíte se ptát.
Ne, my chceme něco jiného. Auto se schopným podvozkem, který slečně řízení neznechutí, dá jí příležitost se to skutečně naučit a podrží ji v krizové situaci. Ale mělo by to zároveň být auto, které neprovokuje k dravé jízdě. Stačí, že bude bojovat s pokušením odpovídat na zprávy… kde vlastně? Messenger to už asi nebude… jsou na TikToku zprávy?
Také chceme auto, které je mechanicky co možná nejvíc obyčejné a běžné. Ať už zůstane servis na bedrech otce nebo jej bude slečna platit z brigád, měl by být levný a dostupný. Takže na Alfu Romeo Brera zase rychle zapomeneme, ano?
Potřebujeme tedy najít malé, úsporné auto s atraktivní karoserií a příjemným interiérem. Mělo by ale stát na rozšířené, populární a snadno servisovatelné platformě s dostupnými díly. A ideálně by ona platforma měla zahrnovat skvělý podvozek, jen naladěný spíše usedle než sportovně. Byť sportovní vzhled celého auta je naopak jasným plusem.
Vypadá to skoro jako neřešitelná hádanka, ale shodou okolností existuje auto, které toto zadání naplňuje téměř přesně. Je to téměř zapomenuté Volvo C30. Třídveřové „kupé“ (ve skutečnosti hatchback) postavené na platformě naprosto skvělého Fordu Focus druhé generace a sdílející i jeho motory.
Při troše snahy s hledání kusu v nějaké „barevné barvě“ vypadá i dnes docela cool – a barevných jich je překvapivě dost. Navíc ani obligátní bílé a stříbrné vlastně nevypadají tak špatně. Možná ještě lepší je interiér. Ve své době vyčníval svým skandinávským minimalismem – dnes trochu evokuje Teslu nebo moderní Volvo, jen bez obřích displejů.
Navíc je velká část „cé třicítek“ solidně vybavená. Auto, které bylo v podstatě třídveřovým Focusem za mnohem více peněz si lidé nekupovali proto, že chtěli ušetřit na základní verzi. K dispozici byly i výkonné pětiválcové diesely a dokonce i pětiválcový turbobenzín, se kterým se z C30 mohl stát takový usedlejší Focus ST. Ale to my nehledáme.
My hledáme kus s benzínovou šestnáctistovkou, která byla ideální volbou ve Focusu. Jednoduchá, téměř nezničitelná a přitom úsporná. Dostatečně výkonná, aby byla bezpečná, ne tak moc, aby lákala k nějaké divočině. A spřažená s manuální převodovkou, kterou bych začínajícímu řidiči doporučil alespoň u prvního auta zažít a sžít se s ní.
Pokud se slečna bude chtít naučit dobře řídit, dostane do ruky solidní nástroj – jen málo obyčejných hatchbacků jezdí tak dobře. Pokud ne, bude jí kombinace manuálu a tak akorát silného motoru zaměstnávat dost na to, aby snad na chvíli zapomněla na telefon. Od pohledu byste C30 rozhodně netipovali 18 let (ne, neplánoval jsem to – přišel jsem na to až při psaní tohoto odstavce) a naleštěná na hezkých kolech bude pořád vypadat atraktivně. Navíc ty celoprosklené třetí dveře jsou pořád cool.
Otce potom může těšit, že bude (mimo karosařiny) v podstatě Ford Focus, přičemž jeho dcera dostane bezpečnost, na které přeci jen docela zapracovalo Volvo. Pokud bude rozpočet na servis větší a naopak rozpočet slečny dcery na palivo menší, je možné sáhnout po fantasticky úsporné, byť trochu otravné naftové šestnáctistovce – a nebo po jen o málo méně úsporném a o hodně výkonnějším dvoulitrovém dieselu.
Slušné kusy se přitom dají najít už od nějakých 75 tisíc, novější pofaceliftové verze či silnější motorizace mohou stoupat i ke dvěma stům, ale vybere si každý.
S vyšším rozpočtem je ale na zváženou, jestli v rámci zvýšení cool factoru nesáhnout po modelu C70 – i to je v podstatě Ford Focus, ale tentokrát coby kabriolet s plechovou skládací střechou. Tady budete hůře hledat manuální převodovku a základní šestnáctistovky nenajdete vůbec, ale i 2.0 nebo 2.4 diesel či 2.4 benzín bez turba (pokud vás netrápí spotřeba) jsou pořád snesitelné motorizace. A které dceři by připadalo uncool, že dostala k osmnáctinám kabriolet?
