Máme nabídku koupit místo našeho Volva V40 (2004) po rodičích Octavii 2.0 TDI DSG (2010) od švagra a švagrové. Volvo už má 290 tisíc najeto, je opelichané a občas z něj odpadávají nějaké věci, jako páčka blinkrů nebo čalounění stropnice. Octavia má najeto 270 tisíc, bylo o ní skvěle pečováno a původně je ze Švýcarska. Je to špičková výbava Laurin & Klement s motorem 2.0 TDI/103 kW a automatem DSG. Je rozumné jít do novějšího?
– ségra
Tentokrát je otázka o to zajímavější, že se týká přímo mojí rodiny a tím pádem i auta, které znám už dlouhá léta osobně. A jeho "kvality" na mě zapůsobily tak hluboce, že jsem na něj před deseti lety napsal hejt na Autíčkáře. Použil jsem ho tehdy jako příklad toho, že stará auta nebyla nutně vždycky zajímavější a zábavnější. Naopak byla někdy prostě jen strašná.
Naopak Octavia II po faceliftu mě sice vždycky iritovala v základním dieselu, ale ve vyšších motorizacích a výbavách to bylo skvělé auto. Navíc to byl podle mnohých vrchol škodovácké kvality, auto, na kterém se ze všech Octavií nejméně šetřilo. Postupně sice zjišťujeme, že i pozdější generace nejspíš dokáží být podobně trvanlivé, ale v očích motoristické veřejnosti si "dvojka" zachovává auru té "staré, poctivé škodovky".
A moje doporučení je jasné. Nechat si Volvo.
Proč? Proč nevyměnit stárnoucí křáp za opečovávaný moderní diesel, který je prostornější, výkonnější, mnohem lépe jezdí, je lépe vyrobený a navíc mnohem úspornější, nemluvě o lepší výbavě a automatické převodovce?
Protože se to nevyplatí.
Tedy přesněji, nevyplatí se to v tomto případě. Ten ale přitom reprezentuje spoustu domácností u nás. Bavíme se tu o rodině, která nepoužívá auto na žádné velké dojíždění a nepodniká pravidelné mnohasetkilometrové výlety či služební cesty. Navíc žádný z jejích členů neholduje rychlé jízdě ani si nepotrpí na komfort a technické vychytávky. Prostě typičtí nenároční uživatelé s malým nájezdem.
Kdyby tomu tak nebylo, je spousta důvodů pro upgrade na Octavii. Jezdit za pět litrů nafty, nebo jen o trochu víc. A to i když budete spěchat po dálnici. Pokud se často pohybujete německými dálničnímu rychlostmi (ať už jezdíte kdekoliv), chcete si užívat bohatší výbavy, automatického řazení nebo zdánlivě nekonečného kufru, zní přechod na Octavii jako jasná volba.
Jenomže pokud vám až tak moc nezáleží na tom, čím jezdíte, představuje Octavia TDI problém v tom hlavním, co jste chtěli výměnou vlastně vyřešit. V servisních nákladech.
Ano, je o šest let novější a má o 20 tisíc kilometrů méně najeto. Jenomže obě auta už jsou tak stará, že na kterémkoliv z těch čísel příliš nezáleží. Na čem záleží je množství věcí, u kterých je nutné očekávat, že by mohly v nadcházejících jednotkách let a desítkách tisíc kilometrů potřebovat servis – a tím pádem i to, kolik peněz je na onen servis nutno držet v rezervě.
Když se na obě auta podíváte vedle sebe, může vám to připadat divné. Volvo je už od pohledu staré, zašlé, levé zadní světlo má zalepené lepící páskou, v interiéru visí stropnice, levá páčka pod volantem se viklá a dálková světla nedrží zapnutá. Očima běžného uživatele v podstatě vrak. Zvlášť když ho vidíte na orezlých plechových kolech a sjetých gumách.
Vedle něj pak stojí Octavia, která vypadá na první i druhý pohled jako auto, které dostávalo kvalitní péči. Její tmavě modrý lak se stále leskne, až na pár míst kde už slézá krycí lak na povrchu. Černý kožený interiér vypadá krásně zachovale, až na mírně ohmataný volant. Lité sedmnáctky dotvářejí dojem solidního, moderního vozu.
Jenomže to, jak auto vypadá, a dokonce ani to, jak mu (ne)fungují nejrůznější drobnosti, není tím, co určuje, jak dlouho a s jakými náklady bude jezdit.
Konkrétní V40, o které mluvíme, znám už 16 let a za tu dobu asi nikdy neviděla dílnu specialisty na Volvo, natož autorizovaný servis. Dostávala pravidelnou péči lokálního vesnického garážisty a to v míře nezbytně nutné pro pokračující fungování. Tak se stalo, že v motoru cosi, patrně variátor proměnného časování vaček, chrastí už od doby, kdy byla Octavia ještě v záruce. Ale nikomu a ničemu to, zdá se, nevadilo.
Je tu samozřejmě celá řada nepříjemností. Už zmiňovaná stropnice a páčka blinkrů. Odlepující se hadička ostřikovače. Chrastící variátor vačky. Nefungující zásuvka zapalovače. Nepříjemný zvuk, který se line od brzdových destiček a dává jasně najevo, že jejich čas na tomto světě dospěl ke svému konci. Zatékání do kufru.
Jenomže to jsou téměř všechno buďto drobnosti, nebo spotřební věci. A nic z toho vás nezastaví na cestě do Chorvatska a neudělá z vás zákazníky odtahové služby. Některé věci se dají vyřešit za pár korun, jako ostřikovače nebo prasklé zadní světlo, jiné za pár korun a nějakou tu práci, jako páčka blinkrů. Brzdové destičky a pneumatiky jsou součást běžné údržby a destičky ostatně také stojí relativně "pár drobných". Skutečný problém může být onen variátor vačky, ale i tam se budeme bavit spíše o tisících korun i s prací. Těžko řešitelné může být snad jen zatékání do kufru, pokud to nespraví výměna těsnění kolem dveří.
Mnohem důležitější je, že jako celek jezdí Volvo vlastně stále stejně (byť příšerně) jako když jsem s ním jel před 16 lety poprvé. Podvozek nechrastí, nemlátí a neplave. Motor nejeví známky blížící se smrti, ani neimpregnuje olejem silnici. Řazení je pořád tak (ne)přesné jako bylo původně. Dokonce i klimatizace úspěšně klimatizuje.
Možná ještě zajímavější je u 21 let starého auta absence jakékoliv větší koroze. Ta totiž u takto starých aut bývá tím definitivním rozsudkem zvrakování. Jakékoliv rozsáhlejší opravy koroze se vyplatí jen na autech, která mají i nějakou přidanou hodnotu, ať už citovou nebo investiční. Měnit prahy na Jaguaru XK8 nebo BMW Z3 může dávat smysl. I na lecčem jiném může být rozumné udělat třeba alespoň menší opravy jako lemy blatníků. Ale na něčem s tak minimální hodnotou, jakou má V40, nemá smysl ani to.
Samozřejmě pokud byste se snažili udělat z auta z roku 2004 s poněkud zanedbanou mechanikou nové, může to být drahá legrace. O tom jsem se ostatně sám přesvědčil u jiného produktu Fordovy "Premier Automotive Group", stejně starého Jaguaru X-type. Jenomže já jsem nadšenec a podvozkový hypochondr, a X-type je přeci jen o něco složitější auto.
U čtyřválcové V40 se dá očekávat, že po relativně mírné investici ještě dalších pár let fungovat stejně dobře (nebo spíš špatně), jako fungovala už od nového auta. A že nebudou hrozit drahé průšvihy.
To Octavia je poněkud jiná pohádka. Třeba nějaká od bratří Grimmů. Problém s moderními (zejména) naftovými auty totiž je, že obsahují spoustu komplikovaných a drahých zařízení, která se dají považovat v podstatě za spotřební materiál. A navíc často nedávají dopředu nijak vědět.
Když sečtete turbodmychadlo, vstřikovače, vysokotlaké čerpadlo, filtr pevných částic, spojky dvouspojkové převodovky, případně rovnou repasi celé převodovky, a další "drobnosti", dá to dohromady s prací větší sumu, než kolik stojí celé auto – a i když se nejspíš nestane, že by se rozbilo všechno najednou, tak téměř každá jednotlivá položka je dražší než kolik by stálo dát starší, ale jednoduché Volvo do plně funkčního stavu.
Samozřejmě je tu výhoda v tom, že z šestnáctileté Octavie (většinou) neodpadávají žádné věci. Nic nikde nevisí. Všechny drobnosti fungují. Celkově působí Octavie, na první pohled, novější o více než o těch šest, o které skutečně novější je. A protože tohle konkrétní Volvo znám už dlouho, můžu docela zodpovědně říct, že před šesti lety vypadalo hůře než Octavia teď.
Octavia byla totiž vyrobena v jednom z vrcholných období koncernu Volkswagen, pokud jde o "vnímanou kvalitu". To je to, čím byla německá auta vždycky působivá a okouzlovala zákazníky. Ti potom často ochotně přehlíželi, že vnímaná kvalita a mechanická kvalita jsou často dvě naprosto odlišné věci.
Vnímaná kvalita je o kvalitních materiálech, solidním zpracování a třeba i o tom, s jakým žuchnutím se zavírají dveře a s jak "drahým" cvaknutím se pohybují kolečka na palubní desce. Sekundárním efektem bývá to, že celá kabina a v menší míře i celý zbytek auta vypadá "zánovně" po mnohem delší dobu. Což je samozřejmě skvělé.
Problém je, že pro spoustu lidí je "kvalita" jen jedna. A když je auto vizuálně neopotřebované, tak na tom bude určitě stejně dobře i mechanicky. A naopak. Takže ošklivé, zašlé Volvo s propadlou stropnicí a viklající se páčkou blinkrů působí jako vrak, který vás zákonitě musí někde "nechat", případně z vás vysát všechny peníze za servis. A nablýskaná Octavia s příjemně cvakajícími tlačítky vás ukolébá do pocitu sucha, bezpečí a minimálních obav ze servisu.
Přitom ve skutečnosti spolu vnímaná kvalita a mechanická spolehlivost nebo trvanlivost nemusejí souviset. A mimochodem, spolehlivost a trvanlivost také není totéž. Trvanlivé auto nemusí být nutně spolehlivé, třeba lecjaký Mercedes či Porsche dokáže najezdit statisíce či miliony kilometrů, přičemž vás po celou dobu bude týrat průběžnými malými závadami. Kdejaký korejský automobil může být naopak spolehlivý a bez větších závad po třeba 250 tisíc kilometrů a potom zahájit sérii fatálních selhání, které ho odešlou na trajekt přes řeku Styx.
Každopádně zrovna koncern Volkswagen býval (a do nějaké míry stále je) expertem na diskrepanci mezi vnímanou kvalitou a spolehlivosti i trvanlivostí. Nejnápadnější to bylo samozřejmě u Audi – auta z Ingolstadtu působila jako vytesaná z bloku teutonské oceli, ale jejich útroby skrývaly nejedno Achillovo ozubené kolo. Což bylo o to mrzutější, že přístup k řešení daného problému byl obvykle asi jako roztínat gordický uzel a u toho čistit Augiášův chlév.
Octavia druhé generace od toho není moc daleko. Nejhorší potenciální problémy už jsem vyjmenoval výše, a určitě by se ještě nějaké našly. Většina z nich má přitom společnou jednu, pro nového majitele poměrně nemilou, věc. Zatímco klasický automat s hydrodynamickým měničem nebo (relativně) jednoduchý atmosférický motor obvykle projdou fází opotřebovanosti a "utahanosti", než to definitivně zabalí a řeknou si o drahou opravu, u moderního turbodieselu s dvouspojkovou převodovkou je spousta drahých položek v podstatě spotřební materiál.
To, že se někdo o auto dobře staral a že působí "opečovávaným" dojem, neříká vůbec nic o tom, jestli se blíží ke konci své životnosti spojky či celá převodovka, DPF, čerpadlo a vstřiky nebo turbo. To jsou věci, do kterých, lidově řečeno, nevidíte – a mohou vás nemile překvapit v podstatě bez varování. Příliš nepomůže ani pečlivá prohlídka mechanikem – jediné, co vám může dát jakous-takous záruku, je hodnověrná faktura o výměně, provedené v nedávné době.
Proto je čistě z finančního hlediska výhodnější opravit ještě jednou staré Volvo, nechat ho profesionálně vyleštit a vyčistit a možná ho místo orezlých plecháčů posadit na originální litá kola, která koupíte za pár drobných. Tedy, ony kosmetické opravy a vylepšení by vůbec nebyly potřeba, ale pokud se máte smířit s tím, že ještě pár let budete jezdit ve "staré plečce", proč neutratit pár tisícovek za to, že jí vrátíte něco z bývalého lesku.
Octavia samozřejmě přináší spoustu výhod. Subjektivní pocit novosti a neopotřebovanosti. Místo v kabině i v kufru. Výkon a hlavně točivý moment v nízkých otáčkách, známý také jako onen pověstný "zátah vocpodu". Nízkou spotřebu. Hladce řadící automat DSG. Kožené čalounění. Celkově prostě pocit, že jste se posunuli někam dál. Jenomže za ten pocit zaplatíte nejen při koupi, ale i později při údržbě.
Pokud doopravdy nepotřebujete auto, které vás za pár litrů nafty bude vozit dálničním tempem napříč Evropou, je možná lepší zůstat u starého, ověřeného benzínu a výměnu odložit na později. A potom rovnou přeskočit třeba k nějakému hybridu od Toyoty nebo jiné věci, která je jak spolehlivá, tak i trvanlivá.
